Archiv
Stránky

Rabí. Pod mohutnými rabskými hradbami se rozkládá stejnojmenné poklidné městečko. Jeho náměstí obklopují domy s pestrobarevnými štíty ve stylu selského baroka.

Na druhý prodloužený květnový víkend jsme se ubytovali v Penzionu Pod Hradem hned na náměstí.

Ještě v pátek jsme se vydali na podvečerní procházku dlouhou 5 km. Od penzionu jsme se vydali na úbočí vrchu Šibeník, kde se nachází novogotická vodárna z 30. let dvacátého století, stavba připomínající hrádek.

Od vodárny jsme pak pokračovali k úpatí Líšné, kde jsme se napojili na tzv. Vintířovu stezku a na ní jsme navštívili znovuobnovenou Vintířovu studánku s léčivou vodou.

Od studánky jsme vyšplhali na vrch Líšná k pozůstatkům gotického kostelíka Všech Svatých.Zde se nacházejí zbytky kaple Všech svatých, vystavěné na počest a ve jménu svatého Vintíře v období baroka. Do dnešních dnů se dochovaly obvodové zdi, které dosahují asi 4 m výšky.

Kousek od kostelíka nad bývalým vápencovým lomem je krásný výhled do okolí. Jen počasí nám moc nepřálo a výhledy byly spíše dolů než do dálky, na zatopený lom.

Nicméně ani zastřený obzor nám cestou z vrchu Líšná  nepokazil krásný výhled na zříceninu hradu Rabí, kterou jsme měli jako na dlani.

Cestou „domů“ jsme ještě stihli prohlídku židovského hřbitova, na kterém stojí bílé vápencové náhrobky s rostlinnými dekory a nápisy v hebrejském či německém jazyce ze 17. století, z období, kdy se v Rabí začala usazovat židovská komunita.

* * *

V sobotu jsme hned ráno vyrazili na prohlídku největší hradní zříceniny v Česku Rabí(rozloha 1 hektar). Rabí leží na vyvýšeném ostrohu nad řekou Otavou v nadmořské výšce 540 metrů.

Nejdříve jsme si udělali okružní prohlídku okolo hradeb.

Pak naše kroky vedly na nádvoří hradu, o němž první písemná zmínka pochází z roku 1380. Od počátku 14. století stávala na místě dnešního hradu tvrz pánů z Velhartic. V červnu roku 1421 byla obléhána a dobyta husity; při obléhání zde přišel o druhé (pravé) oko Jan Žižka. V 15. století proběhla rozsáhlá přestavba, při níž došlo k rozšíření rozlohy hradu a bylo zesíleno jeho opevnění. Uprostřed byl postaven donjon s obytnou i obrannou funkcí, celkový prostor hradu byl rozčleněn na tři části, které bylo možné hájit samostatně. Roku 1498 byla dokončena hradní kaple.Hrad byl vypleněn během třicetileté války a v 18. století vyhořel. Částečně byl renovován od roku 1920. Hrad je národní kulturní památkou.

S průvodkyní jsme pak absolvovali druhý okruh, který zahrnuje prohlídku hradního nádvoří s hradní konírnou, s 60 m hlubokou studnou a lednicí, výstup na 26 m vysokou vyhlídkovou věž, která je nejstarší částí hradu (tzv. donjon). Na závěr prohlídky jsme sestoupili do nejspodnějšího podlaží hradního sklepení s přírodní krápníkovou výzdobou.

Před odchodem z hradu si holky ještě zajezdily na koni.

Po odchodu z hradu jsme vyrazili na procházku dlouhou 13 km přírodním parkem Buděticko na trasu: Rabí – Žichovice – Malé Hydčice– Bojanovice – Rabí.

* * *

Neděli jsme se rozhodli strávit v Sušici a jejím okolí. Sušice je často nazývaná „Bránou Šumavy“ a je přirozeným centrem středního Pootaví. Vznikla na počátku 13 st. na místě starší osady rýžovníků zlata. Dominantou sušického náměstí je radnice a celá řada renesančních domů.

Po prohlídce města jsme vyrazili na 10 km dlouhý okruh Sušice – Svatobor –Sušice. První krátkou zastávkou bylo vyhlídkové místo Stará vodárna. Odtud jsme pak pokračovali kÚbočí Svatoboru a pak na Svatobor. Legendami opředená hora, 845 m n. m., nad městem Sušicí je korunovaná 31,6 m vysokou rozhlednou z roku 1934. Je to kamenná věž s 182 schody a s horskou chatou v alpském stylu. Z vrcholu Svatoboru jsou krásné výhledy na panorama Šumavy a pochází odtud i jeden ze základních kamenů Národního divadla, vyzvednutý v roce 1868.

Po krátkém odpočinku jsme vyrazili na místo pro start paraglidistů s výhledem na Sušici.

Odtud už byla cesta do Sušice zpět k autu hodně rychlá, spustil se vydatný déšť a tak jsme Scheinostovo zátiší jen minuli v poklusu.

* * *

Po převléknutí a zahřátí, samozřejmě po dešti, jsme se ještě vydali autem na do Nalžovských Hor a odtudpěšky (nakonec 3,5 km dlouhá vycházka) na Prašivec(též Ballymotte) na zříceninu hradu Ballymotte. Jedná se o umělou zřícenina hradu, kterou nechal kolem roku 1840 postavit majitel zdejšího panství hrabě Eduard Taaffe. Nechal se přitom inspirovat sídlem svého rodu Taaffe – hradem Ballymotte v obci Carlingford v Irsku.

Cestou zpět k autu jsme ještě vyhledali místní„pohádkový les“. Prvním zastavením byla kamenná socha v podobě draka.

Druhé zastavení bylo u kamene upraveného do podoby želvy.

* * *

V neděli ráno jsme se sbalili a vyrazili do nedalekých Horažďovic.Jde o město ležící na řece Otavě, vyhlášené městem roku 1292. Na přelomu 15. a 16 st. měl hrad Rabí i město Horažďovice stejného majitele v postavě Půty II. Švihovského, jenž je pohřben v místním klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie. Ve městě je i zámek stojící na místě středověkého městského hradu. V centru města se nachází celá řada zajímavých památek, např. Červená brána (zvaná také Pražská), jež je jedna z nejstarších dochovaných bran na území Čech, zbytky městského gotického opevnění ze 13. – 15. století, jehož původní délka dosahovala přes 1300 m.

Z náměstí jsme se vydali na 5 km dlouhý okruh Horažďovice – zřícenina gotického hradu Prácheň a zpět do centra Horažďovic. Hrad vznikl na místě župního hradu založeného již v 10. století. Nejprve byl odtud spravován Prácheňský kraj, později byla správa přesídlena do Horažďovic a do Písku. Hrad je již od roku 1558 uváděn jako pustý. Do současnosti se dochovaly mohutné zbytky věží, hradeb a čtyř bašt.

Po velikonocích nás čekala v Praze jedna velká oslava: děda úctyhodných 88, teta Zdenka, sestřenice Lucka a její manžel Honzík kulatiny.

* * *

Byl duben a počasí bylo stále aprílové, tedy spíše studené a deštivé. Nicméně počasí nezabránilo sestavení trampolíny a jejímu následnému využití.

Lenka též nezapomněla na morčáka a vzala ho na „vycházku“.

Holky nezapomněly rozdělit svoji přízeň i na ostatní zvířecí členy rodiny. I když na dalším obrázku je vidět, kdo je na této procházce „šéf“.

* * *

První prodloužený květnový víkend jsme strávili jako každoročně u babičky ve Dvorech. Nechybělo zdobení máje.

Nechyběla ani každoroční prvomájová procházka Na Zvěřinec za Máchou s rytířským vystoupením tentokrát s názvem Námluvy a společné focení diváků s aktéry vystoupení.

Eliška využila možnosti zabojovat si s těžkým mečem.

To, že nálady byla výborná, ukazuje následující snímek.

Teplé a slunečné počasí jsme neměli jen o jarních prázdninách. Vydrželo i na přelomu března a dubna. I narcisky se brzy probudily k životu.

* * *

Čím blíže byly velikonoce, tím si z nás počasí tropilo apríla. Jeden den sluníčko na krátké rukávy, další den i zimní bunda byla málo. Spíše na zimní než jarní den vypadal i první den, čtvrtek, velikonočních prázdnin. S holkami jsme se dohodly a vyrazily ráno do Zoo koutku Chuchle vybrat si odměnu za „Nejlepšího sběrače šišek a žaludů“ v roce 2016 – Ošetřovatelem na jeden den.

V Zoo koutku jsme hned po příchodu zjistily, že Chuchlíka, na kterého se holky těšily nejvíc, už nepotkají. Rys byl bohužel v únoru utracen, protože byl napaden parazity. Honza, ošetřovatel, který se holek po příchodu ujal, jim vysvětlil, co budou dělat. Prvním krokem byl úklid. Holky dostaly koště, kbelík a střídaly se. Jedna uklízela klec, druhá měnila vodu a v další kleci naopak.

Holky si hned našly novou kamarádku, které se jich nebála. Lišku Elišku. Kolega lišák Filip dělal ofuky a vždy se někam uklidil a dělal, že v kleci vůbec není.

Postupně holky vyčistily všechny klece. Vlezli k veverce,  fretkám, psíkům mývalovitým, k mývalovi, kde bylo zrovna čerstvě narozené mládě, poštolce, bažantům, kachnám, sovám a dalším obyvatelům zookoutku, u kterých byl třeba úklid. Jen u norka si Honza uklidil sám, prý je tak trošku vzteklý a pak mu ještě zbylo poklidit u výra velkého, který svým načepýřeným postojem holky odradil od vstupu do klece.

Po úklidu nastala fáze krmení. Nejdříve masožravci. Holky vyfásly jako první krmení kuřátka a opět je čekala návštěva fretek.

Pak se v jejich rukách objevily krysy a rozpůlený králík. S tím se holky vydala zase k liškám.

Po nakrmení masožravců holkám ještě zbyly kuřátka a tak poprvé navštívily výběh u Betyny, divokého prasete. Ta se však nedala pohladit. Mazlení si užily u Sikiny – laně jelena siky. Odtud pak šly pomáhat Honzovi s přípravou krmení pro „kopyta“, jak říkal býložravcům. Nejvíce práce bylo však s přípravou zbytků pro Betynu. Holky loupaly banány jako o závod. Do kbelíku pak přidaly jablka, mrkev, koláče, víno, prostě všechno, co takový všežravec zkonzumuje. Kbelíky nejen pro divočáka byly připraveny a venku začalo lít jako z konve. Tak tu byl náhradní program. Krmení veverčího miminka. Ošetřovatelé připravovali speciální stravu do injekční stříkačky a holky měly šanci si s veverčím mrnětem pohrát. Ale jen chvilku, prcek zjistil, že holky mají kapuci, ve kterých je teploučku a hned se jim tam zavrtal.

Déšť přestal a došlo na další krmení. Nejdříve musela dostat Betyna, pak šly holky ke kozám, kde s nimi bylo ve výběhu nemocné mládě muflona z Thomayerovy nemocnice. Výběh s mufloním stádem navštívily hned poté. Bohužel, až na jednoho kluka a jednu holku, kteří se nechali krmit z ruky, se všichni ostatní báli.

U daňků bylo trošku bahna. Od bahna byla i lopata daňka evropského, kterou Lenka naložila do již prázdného kolečka .

Jako poslední holky nakrmily a pomazlily se s laněmi jelena evropského Viki a Šmoulinou. Jelen Rumburak moc na lidi není. U jejich výběhu jsme skončily s prací a Honza holkám poděkoval, že se mu pomohly postarat se o 30 druhů zvěře. Holky byly zase nadšené, že se ke spoustě zvířat, které znají, mohly přiblížit hodně blízko a od ošetřovatele se dozvěděly i hodně nového. Třeba to, že nutriím není vhodné dávat rajčata. Eliška také překonala svůj strach z myší, když s nimi musela krmit.

* * *

V Chuchli nás pak tatínek vyzvedl a vyrazili jsme společně na zbytek velikonočních prázdnin k babičce do Dvorů. Hned večer se holky sešly s Klaudií a Matyášem u kapličky, kde čekaly na další děti.

Po jejich příchodu vyrazily řehtat.

Co by to bylo za velikonoce bez obarvených vajíček?

A bez pomlázky?