Archiv
Stránky

Teplé a slunečné počasí jsme neměli jen o jarních prázdninách. Vydrželo i na přelomu března a dubna. I narcisky se brzy probudily k životu.

* * *

Čím blíže byly velikonoce, tím si z nás počasí tropilo apríla. Jeden den sluníčko na krátké rukávy, další den i zimní bunda byla málo. Spíše na zimní než jarní den vypadal i první den, čtvrtek, velikonočních prázdnin. S holkami jsme se dohodly a vyrazily ráno do Zoo koutku Chuchle vybrat si odměnu za „Nejlepšího sběrače šišek a žaludů“ v roce 2016 – Ošetřovatelem na jeden den.

V Zoo koutku jsme hned po příchodu zjistily, že Chuchlíka, na kterého se holky těšily nejvíc, už nepotkají. Rys byl bohužel v únoru utracen, protože byl napaden parazity. Honza, ošetřovatel, který se holek po příchodu ujal, jim vysvětlil, co budou dělat. Prvním krokem byl úklid. Holky dostaly koště, kbelík a střídaly se. Jedna uklízela klec, druhá měnila vodu a v další kleci naopak.

Holky si hned našly novou kamarádku, které se jich nebála. Lišku Elišku. Kolega lišák Filip dělal ofuky a vždy se někam uklidil a dělal, že v kleci vůbec není.

Postupně holky vyčistily všechny klece. Vlezli k veverce,  fretkám, psíkům mývalovitým, k mývalovi, kde bylo zrovna čerstvě narozené mládě, poštolce, bažantům, kachnám, sovám a dalším obyvatelům zookoutku, u kterých byl třeba úklid. Jen u norka si Honza uklidil sám, prý je tak trošku vzteklý a pak mu ještě zbylo poklidit u výra velkého, který svým načepýřeným postojem holky odradil od vstupu do klece.

Po úklidu nastala fáze krmení. Nejdříve masožravci. Holky vyfásly jako první krmení kuřátka a opět je čekala návštěva fretek.

Pak se v jejich rukách objevily krysy a rozpůlený králík. S tím se holky vydala zase k liškám.

Po nakrmení masožravců holkám ještě zbyly kuřátka a tak poprvé navštívily výběh u Betyny, divokého prasete. Ta se však nedala pohladit. Mazlení si užily u Sikiny – laně jelena siky. Odtud pak šly pomáhat Honzovi s přípravou krmení pro „kopyta“, jak říkal býložravcům. Nejvíce práce bylo však s přípravou zbytků pro Betynu. Holky loupaly banány jako o závod. Do kbelíku pak přidaly jablka, mrkev, koláče, víno, prostě všechno, co takový všežravec zkonzumuje. Kbelíky nejen pro divočáka byly připraveny a venku začalo lít jako z konve. Tak tu byl náhradní program. Krmení veverčího miminka. Ošetřovatelé připravovali speciální stravu do injekční stříkačky a holky měly šanci si s veverčím mrnětem pohrát. Ale jen chvilku, prcek zjistil, že holky mají kapuci, ve kterých je teploučku a hned se jim tam zavrtal.

Déšť přestal a došlo na další krmení. Nejdříve musela dostat Betyna, pak šly holky ke kozám, kde s nimi bylo ve výběhu nemocné mládě muflona z Thomayerovy nemocnice. Výběh s mufloním stádem navštívily hned poté. Bohužel, až na jednoho kluka a jednu holku, kteří se nechali krmit z ruky, se všichni ostatní báli.

U daňků bylo trošku bahna. Od bahna byla i lopata daňka evropského, kterou Lenka naložila do již prázdného kolečka .

Jako poslední holky nakrmily a pomazlily se s laněmi jelena evropského Viki a Šmoulinou. Jelen Rumburak moc na lidi není. U jejich výběhu jsme skončily s prací a Honza holkám poděkoval, že se mu pomohly postarat se o 30 druhů zvěře. Holky byly zase nadšené, že se ke spoustě zvířat, které znají, mohly přiblížit hodně blízko a od ošetřovatele se dozvěděly i hodně nového. Třeba to, že nutriím není vhodné dávat rajčata. Eliška také překonala svůj strach z myší, když s nimi musela krmit.

* * *

V Chuchli nás pak tatínek vyzvedl a vyrazili jsme společně na zbytek velikonočních prázdnin k babičce do Dvorů. Hned večer se holky sešly s Klaudií a Matyášem u kapličky, kde čekaly na další děti.

Po jejich příchodu vyrazily řehtat.

Co by to bylo za velikonoce bez obarvených vajíček?

A bez pomlázky?

Po návratu z lyžování jsme vyrazili na návštěvu k příbuzným do Budíkova nedaleko Lipnice nad Sázavou. Do Lipnice, která není známá pouze mohutným hradem nebo postavou dobrého vojáka Švejka, jsme vyrazili na krátký (nakonec 5 km dlouhý) výlet.

Výlet k lomům, které byly dříve určeny pro těžbu žuly, jsme začali u hradu Lipnice, na který jsme měli cestou k jednotlivým cílům krásný výhled.

Některé lomy se dají využívat ke koupání a potápění, jiné zůstaly nevyužity a 3 z nich využil sochař Radomír Dvořák ke ztvárnění svých sochařských děl. V září 2007 dokončil triptych žulových reliéfů tzv. Národní památník odposlechu. Všechny tři reliéfy jsou vytesány do skal v přírodním areálu lomů. Patronem celého projektu je vnuk Jaroslava Haška Richard.

Jako první jsme našli Ústa pravdy (dílo vzniklo roku 2006 a nalezneme ho na lomu č.2). Přes pět metrů široká plastika Ústa pravdy je volně inspirovaná reliéfem Bocca della Verit v předsíni kostela Santa Maria in Cosmedin v Římě. Do otvoru zde prý podezřelí z krádeže museli vsunout ruku – pokud jim ji kat usekl, byli uznáni vinnými.

Další zastávkou bylo třímetrové Bretschneiderovo ucho (dílo vzniklo roku 2005 a nalezneme ho na lomu č.1). To nese název podle tajného policisty z Haškova románu o dobrém vojáku Švejkovi a autoři jím s recesí navázali na středověké odposlouchávací zařízení, tzv. Dionýsovo ucho.

Jako na poslední jsme narazili na Zlatý voči (dílo bylo odhaleno v roce 2007 v zatopeném lomu Střelnice). Reliéf je vytesán těsně nad vodní hladinou, ta byla při naší návštěvě ještě zamrzlá. Je inspirován tradičním symbolem božího oka. Otevřené oči s kořenem nosu jsou umístěné v průzoru rámovaném náznakem trojúhelníku a nedosažitelnou ideou vševidoucnosti. Trojúhelník, ve kterém jsou oči vytesány, měří asi 2,5 m na výšku, oči nesou zlatý nápis Enter a Exit.

* * *

Cestou zpět do Budíkova jsme ještě udělali krátkou zastávku u Hlavy XXII. Pomník je vysoký 2,65 metru a je složený z osmi částí, přičemž segmenty levého oka a úhlopříčné části temene hlavy jsou sejmuté a leží opodál. Na vnitřních stěnách segmentů najdete citát z Haškova nejslavnějšího díla Osudy dobrého vojáka Švejka v deseti jazycích.

Na jarní prázdniny jsme odjeli s dalšími známými do Itálie do jižního Tyrolska, do údolí Ahrntal. V sobotu odpoledne jsme se ubytovali v apartmánech v rezidenci Alpenrose ve vesničce San Giovanni (St. Johann).

Nejeden podvečer jsme si udělali krátké procházky po okolí vesnice.

Nedělní den jsme strávili v lyžařském středisku Speikboden, který je hlavním střediskem dvou na sebe navazujících údolí Tauferer a Ahrntal. Sjezdařské tratě se rozbíhají do tří světových stran. Nejvyšším dosažitelným bodem je vyhlídka Sonnklar (2 400 m) odkud jsme se kochali pohledem na Dolomity i na ledovci přikryté Zillertálské Alpy.

Na Speikboden jsme vyrazili i v úterý a to by den Elišky. Hedvika jí zapůjčila snowboard.

Hedvika se stala také její učitelkou.

I jízdu na vleku „na prkně“ zvládla.

Lenka byla z Eliščina výkonu tak trošku rozhozená, že rozhodila i sebe.

Čtvrtek jsme lyžovaly v lyžařském středisku Kronplatz (Plan de Corones 975 – 2275 m. n. m.). Kronplatz je moderní lyžařská oblast ležící 30 km východně od Brixenu. Je soustředěná kolem dokola rozsáhlého, oblého vrcholku stejnojmenné hory. Hned ráno jsme si vybrali z pěti dlouhých sjezdů s převýšením přes 1000 m ten nejdelší a nechyběla ani jízda po černém Sylvesterovi. Počasí nám přálo celý týden a na Kronplazu bylo opravdu teplo, tak jsme odpočívali. Nějaký čas jsme strávili výhledy ze stavby Concordia 2000. Tato dominanta – obrovský zvon – od roku 2000 je symbolem harmonie a jednoty. Podle místních jde o zvon největší v celých Alpách.

Nejvíce dní dovolené jsme však lyžovali na Klausbergu. Zde sjezdovky o délce 24 km šlphají po převážně jižních a západních svazích až do výšky 2510 m n.m.

Z nejvyššího místa v areálu vedla nádherná široká 3 km dlouhá sjezdovka. Na ní vybudované snowparky nezůstaly bez povšimnutí a holky je nevynechávaly. Červená vedla až k dětskému zábavnímu park „Klausi Land“. Klausi Land byl plný lyžařských atrakcí a hlavně dinosaurů a tunelů.

Nechyběl ani odpočinek. Co může být skvělejší než slunečná dovolená a oběd na slunečné terase s vynikajícím jídlem a pitím.

Eliška dokázala odpočívat všude. Na lehátku, což jí holky moc nedopřály.

Tak si našla poklidný odpočinek u vleku. Není divu, teploměr na sluníčku ukazoval v 1800 m n.m. v jednu chvíli i 23 nad nulou. To i skvělou lyžařku unaví.