Eliška a Lenka

Místem pro společnou rodinnou dovolenou s tetou Katkou, strýcem Pavlem a jejich dcerou Hedvikou se po dlouhém a náročném výběru stal začátkem července nejsevernější řecký ostrov Thassos. Doprava letadlo-autobus-trajekt-autobus probíhala jako obvykle. Holky se občas nudily, tak trošku i zazlobily, teta přežívala za pomoci Kinedrylu. Nejvíce jsem se obávala cesty trajektem z pevninského Keramoti do hlavního města ostrova Limenas. Lenka se totiž od výletu na řeku Sázavu bojí vody. Dokonce ani u babičky ve Dvorech se v rybníce nevykoupala. Nicméně jsem jí při rychlém přestupu z autobusu na trajekt křičící uchopila a cestu jsme spolu odseděly v podpalubí. Na horní palubu se nenechala nalákat ani na krmení racků z ruky. Poslední část cesty autobusem do malebného letoviska Potos -do studií Lotos v jižní části ostrova – již proběhla bez problémů.

První dny naší 11-ti denní dovolené jsme si užívali nejvíce u moře. Zpočátku nám teplota vzduchu nepřipadala moc řecká, dokonce i několikrát zapršelo a bouřka také nebyla ničím neobvyklým. Naštěstí se postupně oteplovalo, i když ne na takové tropické hodnoty, jaké v té době panovaly ve stření Evropě.

Voda nás překvapila svojí teplotou. Díky severní poloze jsme očekávali studenější vodu. Opak byl pravdou. Moře nám připravilo krásné zážitky nejen při koupání. Tatínek zakoupil vodovzdorný obal na fotoaparát a díky tomu trávil část dovolené kromě šnorchlování také vyráběním fotodokumentace mořského dna a podmořského života. Holky si kromě moře užívaly skákání do bazénu. Obě se začaly potápět. Eliška už dokáže bez ničeho a pod vodou přeplavat celkem dlouhou vzdálenost.

Lenka s koupáním vzdorovala. První dva dny se koupala jen v bazénu, u moře si jen hrála v písku. Další den jsme si od Hedviky půjčili člun, nalili do něho vodu a Lenka se na pláži začala cákat. Když si vycákala všechnu vodu, tak se osmělila a sama si vodu začala nosit z moře a to už byl jen krůček ke koupání. Pak už jsme si ani u moře neodpočinuli.

Po krátkém lenošení u moře jsme si pronajali sedmimístný fiat Doblo a vyrazili na výlety okolo ostrova. Naše první cesta vedla do vnitrozemí do horské vesničky Theologos. Jedná se o nejstarší vesnici na ostrově, bývalé hlavní město. Některé domky mají původní břidlicovou střechu a některé jsou dnes již opuštěné a polorozpadlé. Odtud jsme pak pokračovali po okružní silnici na poloostrov Aliki. Cestou jsme ještě navštívili ženský klášter Archanděla Michaela. Škoda jen, že se nesmělo uvnitř fotit. Nelze totiž popsat slušivé kalhoty, které dostal tatínek a strejda Pavel, protože vstup v krátkých kalhotách je zakázán. Na Aliki jsme se pokochali antickými vykopávkami, rozvalinami starého přístavu a starobylým mramorovým lomem. V jedné z taveren s výhledem na moře jsme společně poobědvali. Zlatou třešinkou na dortu se stala místní specialita chalva. Děti po prvním ochutnání tuto pochoutku nechaly bez dalších slov rodičům. Byli jsme rádi, že nás chalva při našem dalším řeckém putování již nepotkala. Stačilo, že nám ležela v žaludku celé odpoledne, které jsme strávili na malé pláži, kterou jsme objevili při pro tento den neúspěšném hledání „Diova oka“.

První den putování, který jsme ukončili večerní návštěvou Limenarie, se nám vydařil. Plán na druhý výletní den zněl: Metalia – Sotiras – Trypiti – Giola neboli Diovo oko (neboli Volské voko, jak ho nazvala naše děvčata při návštěvě delegátky cestovní kanceláře, která nám vyprávěla, co lze na Thassosu navštívit). Přírodní galerii, která obsahuje nádherná díla z mramoru a bílého kamene, jsme na pláži Metalia našli bez problémů. Cestou na pláž jsme udělali skupinové foto (chybí jen tatínek). V pozadí jsou vidět zbytky opuštěné továrny na zpracování železné rudy, která se zde zpracovávala počátkem minulého století.

Na pláži jsme se s holkami probloudily velkým kamenným bludištěm a pak nastala prohlídka uměleckých děl. Lenka si ze všech výtvorů vybrala k vyfocení jediné vytesané zvířátko, kterého jsme si mi ostatní pomalu nevšimli, delfína a fotka je na světě.

Při snaze najít největší a nejzajímavější dílo přírodní kalendář z bělostných mramorových menhirů, který připomíná miniaturní Stonehenge, jsme se s Pavlem shodli, že musíme dát za pravdu rčení, že je na Thassos potřeba být minimálně 14 dní. Není to díky tomu, že ostrov je tak velký a plný památek a přírodních zajímavostí, ale díky tomu, že jsou neoznačené a netrpělivému turistovi mohou zůstat nadále skryté. Nicméně díky tetě Katce, která vyrazila na pěší průzkum, jsme byli úspěšní a dvanáct menhirů s astrálními znameními našli. Trošku jsme měli problém astrální znamení rozkódovat. Tady zase pomohl Pavel, který opodál našel tabuli s vysvětlivkami a pak už jsme se mohli každý zapózovat jako Eliška fotografovi u svého znamení.

Naše další cesta vedla do vnitrozemí směrem na Maries do kláštera Panagias. Mužská polovina výpravy opět obdržela slušivé dlouhé kalhoty (nic proti, k uprchlým trestancům neměli daleko) a od místního kněze všichni sladké želé obalené v kokosu, tzv. loukumi. Byli jsme naslazeni snad do konce pobytu. Holky po odchodu sledovaly stádo koz. Byly očarovány jejich akrobacií, kterou předváděly při snaze získat alespoň jediný lísteček ze všudypřítomných olivovníků.

Cestou po pobřeží jsme pokračovali do typické řecká vnitrozemské vesničky Sotirasu umístěné v kopcích asi 4 km nad střediskem Skala Sotiros. Vesnice byla založena roku 1888 jako útočiště místních obyvatel před tureckými piráty. Je odtud nádherný výhled na přilehlé pobřeží a okolní kopce zarostlé bujnou zelení, jak píší v průvodcích. Ale nepíší tam, že vesnička je téměř opuštěná a zdevastovaná. Kostelík, který vypadá, že se i opravuje, je bohužel pro veřejnost uzavřený.

Po chutném obědě v jedné z pobřežních thassoských taveren, kde nám děvčata vydatně pomáhala s vypitím tradiční studené kávy frapé, jsme vyrazili na koupání na písečnou pláž Tripiti. Jméno Tripiti ( = děravá) vzniklo podle otvoru ve skále v západní části pobřeží.

Po odpolední koupání jsme se všichni těšili na Diovo oko, stejně jako předešlý den. Giola neboli Diovo oko (pro naše děvčata Volské oko) je přírodní jezírko naplněné mořskou vodou, která se sem při větším příboji přelévá z moře. Jezírko se ukrývá ve skalách za vesničkou Astris. Na rozdíl od  předešlého dne byl tatínek vybaven novými poznatky z internetu, GPS souřadnicemi a pevnými nervy, stejně jako my ostatní. Mohu potvrdit záznamy turistů na internetu, cesta k jezírku opravdu není dobře značená a je hůře sjízdná. Nicméně byli jsme úspěšní a podvečerní pohled stál za to. Koupání nás při vidině dna plného mořských ježků ani moc nelákalo.

Třetí výletní den jsme absolvovali okružní jízdu z Potosu do Potosu přes Limenas, horskou vesničku Panagia a koupání na Paradise beach. Limenas je hlavním městem, největším a nejrušnějším na ostrově. Jeho název znamená v překladu „přístav“, což dokládá i existence dvou přístavů – jeden nový pro trajekty a jeden starý pro výletní lodě.

Zachovalo se zde mnoho antických památek, většinou jde o vykopávky, sloupy a mozaiky. Společně jsme si prohlédli  zbytky Agory neboli antického tržiště. Mezi nejvýznamnější památky patří antické divadlo nalézající se na překrásném místě nad městem. Bylo vystavěno před více než dvěma tisíci let. Jeho původní podoba byla změněna Římany, kteří ho přestavěli na gladiátorskou arénu. Dnes nezůstává divadlo nic dlužno svému poslání, neboť se tu konají koncerty a další kulturní akce. Také holky se zde předvedly jako správné herečky. Je pravda, že se svým vystoupením dělaly drahoty. Největší potlesk sklidila Lenka s písněmi Skákal pes a Neťukej.

K Akropolisu se do kopce nad antickým divadlem vyšplhala jen rodinka Kučerovic. Zatímco obdivovala památky starověkého Řecka, Eliška i Lenka upíjely v příjemné kavárničce na pobřežní promenádě rodičovské frapé a mazaly se od zmrzliny.

Po úspěšném setkání všech členů výpravy jsme společně přes vyhlídku na Golden Beach pokračovali do malé vnitrozemské vesničky Panagia, odkud vede cesta na nejvyšší vrchol ostrova Ipsarion. Po příjemném posilnění gyrosem jsme zakotvili na zbytek odpoledne na Paradise beach. Pláž je písčitá s bílým pískem a azurově modrou vodou s mírnými vlnkami. Po obou jejích stranách se pak tyčí nádherné útesy porostlé borovicemi, vavřínem a divokým tymiánem. Děvčata si užila koupání, větší holky měly neustále snahu přeskakovat vlny a užily si plavání bez ničeho díky pozvolně klesajícímu dnu. I Lenka nacvičovala plavání bez ničeho, což jí brzy přestalo bavit a začala stavět pískový hrad. S jeho stavbou jí Eliška i Hedvika rády vypomohly. Lenka si pak zahrála na skřítka Pískomila. Písek z Lenky jsme pak vysypávali snad až dokonce dovolené, možná si nějaký přivezla i zpátky do Čech.

Neděli jsme strávili doma v Potosu. Společně jsme se koupali a večer se těšili na slíbenou večeři. Oslavovali jsme moje narozeniny. V Potosu, který je velmi oblíbeným a živým letoviskem, přístavem a současně jedním z největších měst ostrova Thassos, není problém najít tavernu. Je problém vybrat si z velkého množství. Táhnou se podél pobřeží až ke kamennému molu, neboli lomu, jak ho nazvaly holky. Je pravda, že pojmenování lom by si zasloužilo také, protože navezené mramorové dílce u mola lom připomínaly. Ale vraťme se k tomu důležitému – jídlu. Tatínek řekl, že když jsme v Řecku a toužíme s Katkou vidět Santorini s typickými modrými střechami, pak tedy jedině taverna s modrými židlemi. Modré židle jsme našli, večeře byla výborná. Jen holky to dlouhé stolování nějak nebavilo a odbíhaly na molo – lom. Sledovaly na jedné straně kotvící rybářské lodě a osvětlené taverny a bary na straně druhé.

Při každodenních procházkách po Potosu holky dostávaly zmrzlinu. Hned v prvních dnech si vybraly, kam budou chodit, kde jim zmrzlina chutná a kde ne. Ke konci dovolené už jsme se jich ani neptali, kterou zmrzlinu chtějí. Hedvika si opakovaně pochutnávala na bubble gums, Eliška na jahodové či citrónové, Lence zachutnala vanilková. Rodiče si chodili pochutnávat na gyros pita a místní pivo Mythos.

Po dobré večeři nás v pondělí ráno čekalo brzké vstávání. Vyráželi jsme na výlet v jeepech do vnitrozemí ostrova. Celá kolona čítala 4 Suzuky Jimmy. Jeden z nich, bílý, řídil tatínek a osádkou mu byla maminka a vzadu všechny 3 holky. Jeden z červených řídila polovinu cesty, tu zajímavější, jak později sama uznala, Katka. Přes pro nás již známý Theologos jsme vyrazili do horské vesnice Kastro. Kastro znamená řecky „hrad” a je nejvýše položenou vesnicí na Thassosu. Název má své opodstatnění. Skála, na které Kastro stojí, ční ve výšce vysoko nad krajem a výhled z ní je nádherný. Zda-li tam někdy hrad stál, však nikdo neví. Před návštěvou Kastra jsme zastavili u dvou malých vodopádů. Cestou do horské vesnice jsme též sledovali krásnou přírodní scenérii, obdivovali obrovské množství starých statných platanů, či mnoho včelích úlů. Thassos je ostrov medu. Do něj nakládají vše možné, dokonce i rajčata. Po dosažení horské prémie jsme navštívili kostelík a kostnici, která byla zvláště zajímavá pro holky. Vynutily si opakovanou prohlídku morbidní podívané. Když do kostnice nahlédnete, vidíte opravdu lebky a kosti. Povalují se všude, což souvisí s místním zvykem nechat se sedm let po smrti exhumovat. Ostatky po sedmi letech (už jen lebka a kosti), uloží jejich pozůstalí do malé dřevěné bedýnky. Tu pak odnesou do Kastra a na věky ji uloží do zdejší kostnice. Jenže dřevo časem zetlí a rozpadne se. Kosti i lebka vypadnou. A pak se volně povalují po podlaze kostnice.

Druhou zajímavostí Kastra je krčmář Kosta Makedos a jeho rodina. A to jen od května do října, kdy zde provozuje tavernu a je jediným stálým obyvatelem vesnice. Jak nás upozornila průvodkyně, je to člověk veselý a rád si z turistů utahuje. Terčem jeho legrácek se tentokrát stal náš tatínek, který za skvělou spolupráci dostal pivo. To jsem musela vypít spolu s tetou Kačkou a Pavlem, protože tatínek řídil. Další zastávkou byla náhorní plošina plná krásných přírodních scenérií a porostlá cesmínou.

Cestou zpět domů do studií Lotos jsme se zastavili u uměle vytvořeného sladkovodního jezírka nedaleko vesnice Maries a pak pokračovali na pláž San Antonio. Po vypití drinku jsme vyrazili k domovu a opět na naši pláž užívat si posledních okamžiků u moře.

Cestou do vnitrozemí jsme neustále nacházeli ukazatele na nejvyšší horu ostrova Ipsarion. To nakonec rozhodlo o tom, že se naši mužové odhodlali k jeho zdolání. Na pomoc si zapůjčili horská kola a ve středu v půl šesté ráno vyrazili směrem na Maries. První zastávka byla u sladkovodního jezera, pak pokračovali již po nezpevněných cestách dále do vnitrozemí, které je velmi členité a má stále ještě polodivoký a turisty příliš nezasažený ráz. Stráně jsou porostlé kvetoucími a voňavými květinami, místy porostlé borovicovými háji a opuštěnými lomy na mramor, do jednoho z nich se jim podařilo zabloudit. Vrchol 1204 m nad mořem (v některých pramenech je uváděno 1206 m n.m.) dosáhli před desátou hodinou. Cestou dolů směrem na Theologos Pavel píchnul, což způsobilo zdržení. Nicméně svůj sportovní výkon, při kterém najeli skoro 80 km, úspěšně dokončili a doma jsme je přivítali v brzkém odpoledni a strávili s námi ještě poslední podvečer u moře.

V den odjezdu jsme měli naplánováno koupání u moře. Thassos se s námi v noci rozloučil bouřkou, deštěm a nízkou teplotou. Místní dokonce oblékli bundy. Tak z koupání nakonec nebylo nic. V poledne jsme naložili kufry do přistaveného autobusu, který mimochodem zablokoval silnici a zkomplikoval místní dopravu minimálně na čtvrt hodiny. Díky tomu auta, která nás měla dovézt na trajekt, přijela pozdě a tak jsme vyrazili na zpáteční cestu do Prahy po řeckém způsobu, pozdě, o to však rychleji. K tomu jsme již od rána věděli, že zaměstnanci letiště se připojili od 10 hod do 14 hod k celostátní generální stávce. Trajekt se nám podařilo stihnout, i když naše cestovatelka Katka nám cestou trošku zezelenala. Cesta trajektem byla tentokrát bez problému. Lenka připravenou potravu pro přilétající a loudící racky konzumovala sama, nicméně cesta lodí už pro ni nebyla noční můrou. Díky tomu, že letiště v Kavale nepatří mezi příliš frekventované, tak se nás stávka příliš nedotkla. Pouze jsme si užili nefungujícími terminály a nový řecký odbavovací systém. I to se podařilo překonat a letadlo včas odletělo směr Praha. V Čechách, kde po celou dobu naší dovolené panovala tropická vedra, jsme se konečně ohřáli…

Lenička při každé možné příležitosti ukazuje na prstíkách, že jsou jí dva. Hned přidá další prstíky a hrdě ukazuje „tři“. 10. června jsem s Lenkou společně absolvovala tříletou prohlídku. Hned v čekárně sestřička Lenku vyzkoušela z barev. S troškou ostychu začala spolupracovat. Po prvních dvou barvách přišla na řadu červená. Já jsem se začala obávat, že řekne zelená. Lenka si totiž neustále tyto dvě barvy plete. Chvilka ticha a nic. Lenka odmítla dále komunikovat. Naštěstí sestřička využila úhybného manévru a zeptala se tedy, zda je tam ještě někde úplně stejná barva. Od té doby zase probíhala oboustranná komunikace. Lenka spolupracovala i při kontrole zraku a sluchu. Nechávala si poslušně zakrývat jedno či druhé oko či ucho. Při kontrole sluchu měla pocit, že když sestřička šeptá, pak ona musí také, tedy mi nezbylo nic jiného než se vžít do role zesilovače. Ještě, míra 94 cm a 13,3 kg. Co se týká porovnání s Eliškou ve stejném věku, výškově jsou na tom na centimetr stejně, ale Lenka je o 0,7 kg lehčí.

Za vzorné chování a spolupráci Lenka dostala od sestřičky dvoje sponky a k překvapení všech přítomných v ordinaci pronesla, že jedny nechá Elišce. O bonbónky, které měla uschované v mé kabelce jako odměnu, se však nehodlala rozdělit. Stejně jako o zmrzlinu, kterou mi nechala alespoň ochutnat.

***

O víkendu jsme začali s rekonstrukcí pokoje u babičky. V pokoji máme zatím trošku nepořádek, k obývání začíná být pokoj zbudovaný v kovárně a podařilo se nám vymalovat koupelnu. Holky si mezitím užívaly společně s Petrem letních teplot. Dokonce vyrazily i na koupačku do rybníka. Lence vydržel psychický blok z koupání v Sázavě a do vody nevlezla. Stále večer před spaním tvrdí, že nepůjde ani na parník a místo dovolené v Řecku bude u babičky a na dovolenou pojede místo ní Petr. Se sušením sena také moc nepomohli, okupovali na vedlejším poli balíky. Večer, poté co vlezli do vody, se divili, že je svědí celé tělo.

***

Eliška 17. června ukončila svojí docházku do jazykové školky. Domů přinesla vysvědčení s jedničkou s hvězdičkou, stejně jako v předešlých pololetích. Následující čtvrtek jsme společně sbalily pytel a všechny ostatní věci ve školce. Elišce tímto dnem skončila její docházka do školky a po prázdninách hurá do školy.

***

Ač tomu počasí nenasvědčuje, kalendář nám oznámil, že je první letní den. Lenička oslavila své 3. narozeniny. Nejdříve ve Dvorech a pak v Praze. Na oslavu se obě holky oblékly jako dvojčátka, dokonce i Lenka vydržela v culíkách. Před oslavou se každou chvilku ptala, kdy už přijde návštěva a dostane dárečky. Při jejich rozbalování se babička raději nedívala, papíry byly rychlostí světla roztrhány a určeny do koše, ne k opětovnému použití. Po rozbalení dárků se Lenka divila, kde je dort s krtkem a svíčkami. Ty se pak musely ihned zapálit. Všechny tři svíčky na dortu sfoukla i bez Eliščiny pomoci najednou. Poté se holky ihned pustily do „obírání“ dortu. Nejdříve se rozdělily o marcipánovou muchomůrku, pak začaly ozobávat lístečky, plátky čokolády a borůvky. Krtkovi vydloubly marcipánová očka a nakonec ho Lenka kousla do hlavy. Druhý den ráno, když přišla hlídací teta, tak Lenčina první otázka po probuzení byla, zda má pro ni dárek. Když jí teta řekla, že ho rozbalí až přijde Eliška ze školky, tak se rychle oblékla a sdělila jí, že už tedy jdou do té školky. Nicméně šly až po „O“.

V pondělí odpoledne jsme na dort pozvali tetu Evu s klukama. Zbytek dortu zmizel úměrně počtu strávníků. Děti se pak na zahradě rozdováděly především při hře na kolíčkovanou.

V úterý jsme přivítali další gratulanty. Tety Moniku a Radku s dětmi. Počasí nám přálo, nepršelo, tak jsme mohli uskutečnit malou zahradní párty na oslavu narozenin. Později se přidala ještě teta Eva se Šimonem a Ondrou. Holky ještě přizvaly malou Moniku od sousedů a pak už to byl pořádný „šrumec“. Bilance je uspokojivá: zahrada přežila, děti také, vše se snědlo, nálada byla veselá.

Večer Lenička vypočítávala, od koho dostala dárky. Zjistila, že chybí už jen dárek od tety Iriny. Tak jsem jí ujistila, že Irina se dohodla na návštěvu v červenci, po návratu z naší letní dovolené, kam poslední červnové pondělí odlétáme.

Hned po školce v přírodě vystoupila Eliška v úterý 25.5.2010 s kroužkem aerobiku na festivalu mateřských škol v KC Novodvorská. Holčičky vystupovaly se skladbou Cukrárna. Babička s pomocí dědečka vyrobila Elišce hezký kostým cukrářky a maketu dortu. Dokonce babička přijala pozvání a byla se na představení s námi podívat. Eliška ještě před vystoupením spustila slzičky, něco se jí nelíbilo. To něco bylo to, že nebyla ve dvojici s Luckou (což jsem se dozvěděla až doma). Nicméně nakonec Eliška vystoupila s ostatními na jevišti pod vedením Hanky Kynychové. Děti byly skvělé a přes technické potíže s hudbou sklidily zasloužený potlesk. V hledišti kromě rodičů a babičky samozřejmě nechyběla Lenka, která se pak s Eliškou před kulturním centrem nechala vyfotit.

Hned další den jsme se s ostatními cvičenkami setkali na zahradě ve školce na rozlučkové slavnosti s uplynulým školním rokem. Součástí odpoledne bylo i slavnostní pasování a šerpování předškoláků na prvňáčky. Ráno si Eliška do školky nasadila batoh, který jí ježíšek přinesl na školní pomůcky, a do ruky vzala zvoneček. Společně s ostatními spolužáky se byla podívat v první třídě ve škole, kde jim prvňáčci zazpívali. Při odpoledním nástupu předškoláků na šerpování si zvonili do kroku. Při šerpování každý předškolák kromě šerpy obdržel i upomínkovou medaili, diplom a knihu s podpisy učitelek.

Celé odpoledne děti dováděly na skákacím hradu. Od klaunů, se kterými si zazpívaly a zatančily, dostaly nafukovací balónky. S ostatními kamarády pak holky prozkoumávaly skluzavky, houpačky či pískoviště. A protože si přízně kamarádů neužily dost, tak jsme se ještě společně s Viki, Bertíkem a Agátkou přestěhovali a ukončit příjemné odpoledne u nás na zahradě, kde se Lenka s Bertíkem dokázali náležitě umazat.

Tím se Eliška rozloučila se školkou do slova a do písmene. Ve školce bude probíhat rekonstrukce a poslední měsíc docházky do školky stráví Eliška se svými kamarády v náhradních prostorách základní školy.

***

Poslední květnový víkend jsme holky pokřtili na 100% vodáky. Společně s kamarády Řeky jsme vyrazili na 16 km dlouhý vodácký výlet po Sázavě z Týnce naD Sázavou do Pikovic. V ranních hodinách jsme vyrazili vláčkem z Pikovic, kde se k nám připojili další účastníci zájezdu. V Týnci nad Sázavou na nás čekal zbytek výpravy a vyrazili jsme společně do půjčovny pro pádla, lodě, barely a samozřejmě vesty. Holky zapózovaly jako správné vodačky:

Jsou to poslední fotky, na kterých se ještě usmívají. Díky vysokému stavu vody holky moc úsměvů v lodi nerozdávaly. První jez (holky však jezy překřtily na „vodopády“) jsme sjeli pouze s tatínkem. Holky vodní překážku překonaly suchou nohou po břehu. Pod jezem se nám podařilo vylovit 4 neporušené plechovky Gambrinusu, které jsme kamarádům vodákům, kteří se na jezu „udělali“, poctivě vrátili. Druhý z jezů v Brejlově jsme sjeli celá rodinka. Pod jezem však byla naše loď, obvykle přezdívaná „žlutý banán“, plná vody a kánoe se za křiku našich malých vodaček překlopila. Tatínek zachraňoval loď, pádlo, barel a dokonce i jednu láhev s pitím. Já jsem pochytala ostatní pádla, další pití a dokonce i sušenky. S plným náručím jsem zpod lodě vytáhla Lenku, se kterou jsem vyzkoušela hod daleký do blízkého raftu (díky pevnému úchytu měla Lenka obtisknuté všechny mé prsty na stehně celý následující týden). Pak se podařilo za vydatné pomoci rafťáků vyprostit i Elišku a umístit ji na palubu náhradního plavidla. Po převlečení již Lenka nechtěla na kánoji. Nicméně si nechala vysvětlit, že jiná šance není a vyrazili jsme vzhůru k dalšímu dobrodružství. Při sebemenším cáknutím vody však křičela: „Vlny ne!“ Při průjezdu peřejemi před Kamenným Přívozem, kdy kamarádi z lodí vypadávali a peřeje překonávali plavání, jsme nabírali vodu. Křik se změnil nejdříve v hysterický pláč a posléze už jen v chrčení. Při vylévání nabrané vody jsem s holkami provedla výsadek. Převlékly jsme se do suchého, jen mne zůstaly mokré kraťasy, u kterých jsem si stihla utrhnout nohavici, a vyrazily jsme do blízkého městečka, kde jsme si čekání na tatínkův příjezd autem z Pikovic zpestřovaly sledováním ostatních vodáků při překonávání jezu neboli vodopádů.

Původní trampské osady v okolí Medníku, další jezy a peřeje tak již obdivoval pouze tatínek, který v Pikovicích úspěšně bez dalšího koupání odevzdal kánoj a nás pak vyzvedl v Kamenném Přívoze.

Vyprávění holek o vodáckém výletu s odstupem času vypadá jako velké legrace, ale nechuť k přepravě pomocí lodní dopravy stále trvá. Lenka dokonce zvažuje, že ani parníkem jezdit nebude. Tak jsem zvědavá, jak na tom bude za několik dní na trajektu mezi pevninským Řeckem a ostrovem Thassos, kam míříme na letošní letní dovolenou.

***

Nedělní dopoledne jsme společně strávili v Království železnic v Praze na Smíchově. Hned u vstupu byly holky nadšené, protože ke vstupnému každá dostala kromě reklamních časopisů a karet UNO také stavebnice lega – čtyřkolku a letadlo. Holky obdivovaly, stejně jako všichni ostatní, zmenšený a přitom dokonale fungující svět i s pohyblivým automobilovým parkem. Zažily i střídání dne a noci, pozorovaly, jak se v domečcích okolo železnice rozsvěcují a zhasínají světla. Největší nadšení a výkřiky radosti jsme však zaznamenali, když se konečně za sklem rozjel vláček. Také je potěšila možnost rozsvěcovat či blikat světly na modelech z lega. Dost času jsme strávili u modelu ostrova Sodor. Jenom se holky nějak nemohly pochopit, proč je na modelu ostrova 5 mašinek Tomášů, několik Gordonů a dalších a ne vždy jen jeden. Velkou radost měly, když na modelu našly náklaďák Elišku. Nesmím zapomenout na Eliščino rodeo na koníkovi a Lenčin let vojenským vrtulníkem.

***

Nedělní podvečer jsme strávili v rozšířeném kruhu rodinném na oslavě svátků a narozenin u strýce Milana a tety Zdeny. Zpočátku se holky dost nudily a vyváděly skopičiny. Pak se odebraly společně s Matýskem do vedlejšího pokoje a snažily se osmiměsíčního chlapečka naučit lézt dopředu. Spíše se však ony rozpomněly, jak lezly dozadu a je pravda, že malého Matýska hezky rozjařily.

***

Dětský den Eliška strávila společně na výletu se školkou. Původně plánovaná návštěva zvířátek na statku Hořátev byla díky zatopení areálu změněna na návštěvu hradu a zámku Staré Hrady nedaleko Jičína. Společné dopoledne tak strávila společně se svými kamarády ze školky v přítomnosti milých pohádkových bytostí, skřítků a strašidýlek, kterých jsou plné hradní sklepy a dokonce i zámecké prostory.

***

Začátkem června Eliška společně s Viktorkou za dozoru Viktorčina tatínka shlédla film Garfield: Zvířecí jednotka zasahuje v Palace Cinemas Slovanský dům. Eliška obdržela pochvalu za to, že vzorně poslouchala. Kinem to (tím myslím měsíc červen) začalo a kinem to i skončí. Před představením Garfielda se obě holky nechaly společně vyfotit s Hurvínkem a Máničkou, kteří lákali na jejich nový film. A nalákali. Holky už vědí, že na poslední červnovou neděli mají lístky na 3D film Hurvínek na scéně. Tentokrát za doprovodu našeho tatínka.

***

Také se nám konečně podařilo navštívit zubní lékařku v rámci pravidelných kontrol. Před zubařem jsme společně a tentokrát i s Eliškou navštívily restauraci Výtopna. Lenka, která již znala, jak mašinka přiveze objednané pití, jen při každém průjezdu mašinky s vagónky hýkala. Eliška zpočátku jen koukla a pak se i ona připojila k veselí své sestry. Radostnou náladu trošku pokazilo vylití Coca Coly do kolejiště, to když se Eliška nadchla pro projíždějícího Gorgona s pohádkovými vagóny a začala nekoordinovaně máchat rukama. U zubaře nebyla již tak radostná nálada, jako při zastávce na občerstvení. Lenka zoubky neukázala. Co na to říci? Jenom to, že slíbená zmrzlina nebyla! A bohužel jí nedostala ani Eliška, která si zoubky nechala bez zavření pusy prohlédnout. Zatím má jen jeden kaz na mléčné stoličce a ostatní, některé již druhé zoubky, jsou zdravé.

***

Začátkem června proběhlo další rodinné stříhání. Lence jsme nechali vlásky zastřihnout do mikáda a místo přezdívky Kraken teď používáme Dišperanda. Vypadá teď totiž přesně jako pohádková princezna z pohádky Hrátky s čertem.

***

Naši fotogalerii musím doplnit o obrázek, který zastihl tatínka při dalším rozšiřování lezeckého a houpací centra na zahradě. Lenička už dostává dárečky ke svým blížícím se třetím narozeninám. Jako první dárek dostala společně s Eliškou od prarodičů z Prahy žlutou skluzavku.

***

V polovině června slunce konečně ukázalo svou sílu a dalo nám připomenout na blížící se léto. Teploty blížící se 30 stupňům nás vylákaly na zahradu k tetě Jitce, kde Lenka zdokonalovala své skokanské umění. Skok daleký do malého dětského bazénku, při kterém se střídaly hned tři dětičky (kromě Lenky ještě Robin a Martin), brzy znamenal plavbu na sucho. Nicméně máme spoustu hezkých fotek, ze kterých se špatně vybírá jedna, která by reprezentovala jejich veselí a skokanský styl. Nakonec jsem vybrala tu, kdy vystříknutá voda vytvořila okolo jejího tělíčka „andělská křídla“. Eliška mezitím vybrušovala svůj plavecký a skokanský styl v bazénu na Brumlovce za dozoru tety na hlídání.