Archiv
Stránky

První den podzimních prázdnin jsme si udělali výlet do Českého krasu. Chráněná krajinná oblast Český kras byla vyhlášena v roce 1972 na rozloze 128 km² a nachází se mezi Radotínem a Berounem. Naší první zastávkou byly Koněpruské jeskyně. Ty jsou nejdelším jeskynním systémem v Čechách. Mají tři jeskynní patra a měří přes 2 kilometry. Jeskyně jsou od roku 1959 přístupné veřejnosti, v současnosti je prohlídková trasa dlouhá 620 m. Začíná vstupem ve stěně starého lomu, vede jeskynními chodbami přes několik dómů středního patra a končí v patře svrchním.

Protože nikdo jiný na desátou nedorazil, tak nás čekala rodinná hodinová prohlídka s průvodcem, při které jsme se dozvěděli vše o objevení jeskyně, zbytků nalezených kostí uhynulých zvířat. Nechyběly ani informace o unikátní výzdobě staré desítky milionů let, jako o proslulých Koněpruských růžicích nebo fascinujících krápníkových záclonkách až po celé sintropády. V jeskyni jsme také zavítali do tajné středověké penězokazecké dílny. Cestou jsme zdolali 530 schodů, z toho 80 točitých.

* * *

Po prohlídce jeskyní  jsme hned u východu nastoupili na naučnou stezku Zlatý kůň. Stezka nás provedla po zajímavostech v blízkém okolí jeskyní. Naučná stezka prochází národními přírodními památkami Zlatý kůň a Lom na Kobyle. Stezka je dlouhá necelé 3 kilometry. První zastávkou po vrcholu Zlatého koně jsme se dostali na horní hranu tzv. Císařského lomu, který se od západu zařízl do masivu Zlatého koně. Dnes je tento lom součástí velkolomu Čertovy schody.

Odtud jsme pak pokračovali po značkách do opuštěného Houbova lomu přímo pod jeskyněmi. Ze dna lomu je vidět i otvor, kterým byly v roce 1950 objeveny Koněpruské jeskyně.

Na dně lomu je z kamenů sestaveno kamenné bludiště, které holky proběhly bez jediného zaváhání.

Z Houbova lomu jsme pokračovali po naučné stezce do jámového lomu na Kobyle. Těžba v tomto lomu skončila již v roce 1929 a pozorovali jsme, jak se příroda vyrovnává s následky těžby vápence. Z lomu na Kobyle jsme odešli asi 60 metrů dlouhým tunelem v jeho severní stěně. A pak už zpět na parkoviště.

* * *

Autem jsme se pak přesunuli na modrou turistickou značku nedaleko vrchu Na Čihadle. Odtud jsme pak pěšky pokračovali do národní přírodní rezervace Koda. Ta byla založena roku 1952 kvůli ochraně krajinného rázu, zvířeny a květeny. Jde o kaňonovité údolí se stepními a hájními porosty. Správa patří do CHKO Český kras.

První zastávkou byla Kodská jeskyně, které je volně přístupná a patří k nejvýznamnějším archeologickým lokalitám Českého krasu. Nálezy zvířecích kostí, keramiky nebo drobných mincí z období Husitů dokládají osídlení jeskyně od dob středního paleolitu až po středověk. Vznikla destrukcí vrstev devonských vápenců působením mrazu.

Jeskyně je vlastně 17 metrů dlouhá chodba bez krápníkové výzdoby. Nicméně s malbami, ale nejspíš ze současnosti.

Přes Údolí děsu jsme pokračovali ke Kodským vodopádům. To je krasovýsový tok se značným spádem, který vytváří tzv. systém pěnovcových hrází (pěnovec je druh sladkovodního vápence), jezírek a vodopádů.

Okolo zříceniny bývalého mlýna, později pensionu, v horní části rokle pod osadou Koda jsme se pak vrátili zpět k autu.

* * *

Pak už nás čekal krátký přesun do Tetína. Tam jsme navštívili stejnojmenný hrad Tetín, který je volně přístupný. Jeho historie sahá do 9 století, kdy tato stavba vznikla jako slovanské hradiště. Tetín známe z pověstí, které vypráví o vraždě kněžny Ludmily. V 11. a 12. století byl Tetín místem, kde sídlili knížecí úředníci spravující Tetínský kraj. Už ve 13. století fungovalo místo jako královský hrad, o který se zasloužil Václav II. Sám Karel IV. připojil Tetín ke karlštejnskému panství. Roku 1422 se na hradě podepsal nájezd a vypálení od husitů, od té doby místo chátralo a zůstalo jen zříceninou. Zbytek hradu byl zničen v 19. století při těžbě vápence.

Naší pozornosti neuniklo vyhlídkové místo u zbytků zříceniny s krásný výhledem do údolí řeky Berounky, které je součástí naučné stezky Tetínské vyhlídky .

 

Přišel podzim a s ním každoroční vybírání brambor. Po dlouhé době se objevil Petr a tak jsme babičce mohli konečně udělat společnou fotku vnoučat.

Ani jedné z děvčat se moc sbírat nechtělo. Eliščin vztah k této činnosti lze vyčíst z její tváře.

Lenka práci ani nepředstírala a raději si hrála s mrňaty.

* * *

Odpoledne už bylo zábavnější. Letošní krátké babí léto vybarvilo nejen oblohu na modro ale i listí na zlato. Holky si nemohly pomoci a „sněžily“ listí.

Detailní obrázky jsou zde.

* * *

Babí léto se letos „nepochlapilo“. Nicméně nám ho v polovině října vynahradilo tereziánské. Teploty se vyšplhaly až na 22 °C a obloha byla bez mráčku.

Krásné počasí nás nalákalo s fotoaparátem na celé odpoledne ven. A že se dětičky bavily.

Nenudily se ani při dalším společném obrázku.

Jako další kulisa posloužila obrmuchomůrka.

Holky si dokonce udělaly jednu společnou fotku na stavidle rybníčku.

A pak momentálně oblíbené momentky ve výskoku. Jedna slečna ze zadu.

A druhá jak jinak, též mi ukázala záda.

Nicméně se pak umoudřila a ukázala alespoň očko.

Dokonce i Don se za námi přiběhl podívat.

* * *

Další týden jsme po třech letech vyrazili na výlov rybníka na Štileček. Lenka si myslela, že letos polibkem vysvobodí zakletého prince. Nebo že by jeden druhého chtěl pokousat?

Nepodařilo se. Tak si za pomoci tety vylovily kapří sourozence, kteří měli snahu neustále někam unikat.

Fotka s potěrem už nebyla tak dramatická.

Poslední zářijový víkend, prodloužený, jsme si konečně užili babího léta, které trvalo opravu jen pár dní. Dokonce i houby začaly růst.

Holky našly hřiby, se kterými se musely pochlubit.

Nechyběl ani společně strávený čas s Klaudií a Matyášem. Společná svačinka před procházkou – rohlík.

Cestou na procházku bylo nutné zdolat strouhu, ve které teklo trošku vody. Někdo skok zvládl s úsměvem.

Jiný s urputným výrazem ve tváři.

Poslední společné momenty před rozloučením téměř před západem sluníčka.